Místa konání
-
Bernartice ~ kostel sv. Petra a Pavla
- Běšiny ~ kostel Navštívení Panny Marie
- Bezděkov ~ kostel sv. Václava
- Blaibach (D) ~ kostel sv. Alžběty
- Blovice ~ kostel sv. Jana Evangelisty
- Böbrach (D) ~ kostel sv. Mikuláše
- Bodenmais (D) ~ Kostel Nanebevzetí Panny Marie
- Dešenice ~ kostel sv.Mikuláše
- Drachselsried (D) ~ kostel s. Jiljí
- Hohenwarth (D) ~ kostel s. Jana Křtitele
- Chamerau (D) ~ kostel sv. Petra a Pavla
- Chlistov ~ Kostel Povýšení sv. Kříže
- Janovice nad Úhlavou~ kostel sv. Jana Křtitele
- Klatovy ~ Děkanský kostel Narození Panny Marie
- Klatovy ~ Jezuitský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce
- Lam (D) ~ kostel sv. Ulricha
- Miltach (D)~ kostel sv. Martina
- Nezdice ~ kostel sv. Prokopa
- Nicov ~ kostel Narození Panny Marie
- Plánice ~ kostel sv. Blažeje
- Nýrsko ~ kostel sv. Tomáše apoštola
- Plattling (D) ~ kostel sv. Máří Magdaleny
- Plzeň ~ kostel sv. Jana Nepomuckého
- Rimbach (D) ~ kostel sv. Michaela
- Rinchnach (D) ~ kostel sv. Jana Křtitele
- Strážov ~ kostel sv. Jiří
- Týnec ~ kostel Nanebevzetí Panny Marie
- Zdouň ~ kostel sv. Vavřince
- Zwiesel (D) ~ Městský kostel sv. Mikuláše
Nahoru Zpětkostel sv. Petra a Pavla
Bernartice
Farní kostel je poprvé připomínán v roce 1384. Tento starý kostel byl v roce 1737 zbořen a na jeho místě vybudován nákladem knížete Karla z Löwensteinu v letech 1741 až 1750 zatím neznámým západočeským architektem nový monumentální kostel. Je jednolodní s průčelní věží a
sakristií v ose kostela za pravoúhlým presbytářem. Na klenbách namaloval malíř Wenzel Schmidt z Plané obrazy s tématikou ze života svatých Petra a Pavla. Stejný malíř namaloval i iluzivní oltáře, doplněné tabernákly a mensami od sochaře Artschlanga.
Mimořádně působivý a kvalitní kostel trpí v současnosti zásadními statickými poruchami. Místní občanské sdružení sbírá prostředky na jeho záchranu. Střecha je děravá a krov pod ní poškozen hnilobou a houbou. V klenbách jsou podélné trhliny, proto byl kostel sepjat táhly, což jej zachránilo před rozvalením.
Poloha pod hřbitovem se podepisuje na značném zavlhčení dolních partií zdiva. Klenba v sakristii je podepřena . Okna jsou částečně vytlučená, omítka fasád zničená. Velmi kvalitní zařízení kostela je mírně poškozeno, ale vcelku zachováno.
Nahoru Zpětkostel navštívení Panny Marie
Běšiny
Původně zámecká kaple postavená stavitelem J. Wohrdnem v roce 1654. Později byla přebudována na farní kostel jednolodní, presbytář s pětibokým závěrem k severu. Na západ k presbytáři přiléhá věž s cibulovitou bání. Při kostelní zdi se nachází náhrobní kámen, který nechal tehdejší farář v roce 1845 převézt od sv. Bartoloměje. Tento velký žulový kámen, na němž je vytesána socha mladé ženy s nápisem a datem úmrtí.
V roce 1781 došlo v Běšinech k rozsáhlému požáru, který mimo jiné značně poškodil kostel Navštívení Panny Marie. Především zásluhou tehdejšího faráře došlo po mnoha letech k jeho rekonstrukci. Protože kostel u sv. Bartoloměje již hrozil sesutím, byl z něj do běšinského kostela převezen zvon spolu s veškerým náčiním pro bohoslužby a kostel Navštívení Panny Marie v Běšinech byl ustanoven kostelem farním. Původně měla místní kaple jeden zvon, nyní byly tedy na věži kostela zvony dva. Ten třetí sem darovala kaple sv. Jana Nepomuckého v lese Oboře u Týnce, která byla nakonec uzavřena. Z této kaple pocházejí také varhany, které byly též darovány běšinskému kostelu.
další informace o lokalitě
Nahoru Zpětkostel sv. Václava
Bezděkov
Kostel byl postaven na náměstí v samém centru obce v letech 1899 – 1901 a je tak jedním z nejmladších kostelů v okrese Klatovy. Původní kostel Sv. Anny již kapacitně nevyhovoval potřebám věřících, ale trvalo sedm let, než mohl být do pravého rohu budoucí věže položen 11. května 1899 základní kámen. Kostel, který pojme až 700 věřících, byl 28. září v den svátku Sv. Václava v roce 1901 vysvěcen budějovickým biskupem Martinem Říhou. O vnitřní výzdobu se postaral řezbář Jan Procházka z Příbrami: zhotovil hlavní oltář se sochou Sv. Václava, opravil dva postranní oltáře s obrazy Sv. Tadeáše a Panny Marie Bolestné (kopie sušického klášterního obrazu), křtitelnici, kazatelnu a křížovou cestu. Spolu s tímto mobiliářem byly do nového kostela přeneseny i varhany z kostela Sv. Anny, ale v roce 1906 byly pořízeny nové od firmy Jana Tučka z Kutné Hory.
Roku 2001 byl kostel po opravě střechy a fasády znovu vysvěcen plzeňským biskupem Františkem Radkovským.
další informace o lokalitě
Nahoru Zpětkostel sv. Alžběty
Blaibach (D)
První zmínka o Blaibachu se dochovala z roku 1182 na soupisu majetku benediktinského kláštera v Reichenbach am Regen. Poté byl Blaibach dlouho majetkem svobodných pánů Notthaft von Weißenstein; jejich sídelní zámek s charakteristickým schoďovitým průčelím se dochoval v původní podobě z let 1604/05.
Katolický farní kostel sv. Alžběty je pozdně barokní jednolodní stavba z r. 1779, vybavení kostela pochází většinou z 18. a 19. století. Nástropní fresky a okenní vitráže vznikly v letech 1895, resp. 1910. Varhanní prospekt však pochází z počátku 18. století. Ze staršího kostela byla do tohoto přenesena také soška sv.
Alžběty z období kolem roku 1500 a některé náhrobní kameny ze 17. a 18. století.
Nahoru Zpětkostel sv. Jana Evangelisty
Blovice
První zmínka o obci pochází z roku 1284, kdy ji založili mniši z nedalekého cisterciáckého kláštera ze Zelené hory u Nepomuku. Jednolodní kostel sv.Jana Evangelisty je uváděn již ve 2.polovině 14.století. Ve své dnešní podobě byl vystavěn ve 2.polovině 18.století Kolowraty z Krakowa. Na hlavním průčelí je umístěno šest soch českých patronů od E.A.Maxe. Zařízení interiéru je rokokové a klasicistní z doby výstavby kostela: monumentální portálový hlavní oltář s obrazem titulárního světce, boční sochařské oltáře sv.Josefa a Sedmibolestné Panny Marie a další. Nádherně sochařsky zdobená je také varhanní skříň na kůru. – U kostela se nalézá také empírová hrobní kaple, postavená v 1.polovině 19.století.
Nahoru Zpětkostel sv. Mikuláše
Böbrach (D)
První listinná zmínka o böbrašském kostele pochází z roku 1209, kdy hrabě Berthold z Bogenu věnoval před svou poutí do Říma mj. farnost Böbrach spolu s vesnicí klášteru Niederaltaich. Tehdy patřil Böbrach (Pebraha) pod farnost Arnbruck. Roku 1351 byl Böbrach povýšen na samostatnou farnost, která klášteru Niederaltaich patřila až do r. 1803. Roku 1961 byla stávající budova kostela zbourána, protože již kapacitně nevyhovovala, a hned roku následujícího byl již vysvěcen kostel nový, prostornější, který slouží věřícím dodnes.
Nahoru ZpětKostel Nanebevzetí Panny Marie
Bodenmais (D)
Roku 1705 posílá mnichovský kurfiřt Max II Emanuel Bavorský (1679 – 1726), velký ctitel Panny Marie Loretánské, obyvatelům hornického městečka Bodenmais dřevěnou sochu Matky Boží z Loreta. Tehdejší kaplan Andreas Probitzer (1716 – 1731) o tom napsal: "Roku 1705. Na slavnost sv.Bennona byla přinesena z Mnichova milostná socha naší Paní z Loreta."
Od roku 1705 vyhledávaly milostnou sochu Matky boží nesčetné davy lidí, aby ji uctili a vyprošovali si pomoc ve všech starostech, nesnázích, bolestech a trápeních. A jak vypráví pamětní kniha, poutníci našli u Matky Boží posilu, naději a často také vyslyšení proseb.
Roku 1805 sloužil farář Wolfgang Stangl v nově vystavěném kostele, jehož stavbu sám předchozího roku zahájil, neboť "stávající Boží dům je zchátralý, bez možnosti opravy, částečně bez střechy, a jeho zřícení lze očekávat každým dnem, ba hodinou", první bohoslužbu, a současně bylo zhotovováno také vnitřní zařízení. Kostel byl slavnostně vysvěcen až roku 1847 biskupem Valentinem Riedelem.
Obě tyto v bodenmaiské historii významné události (300 let zdejší Matky Boží z Loreta a 200 let nové podoby kostela Nanebevzetí Panny Marie) byly roku 2005 v Bodenmais oslavovány.
Schmaderer, J. (ed.) - Jubiläumsjahr 2005 - 300 Jahre Übertragung des Gnadenbildes nach Bodenmais, 200 Jahre Pfarrkirche "Maria Himmelfahrt" Bodenmais, Bodenmais 2005
Nahoru Zpětkostel sv.Mikuláše
Dešenice
První zmínka o obci pochází z roku 1272. Jednolodní kostel sv.Mikuláše ze 14.století, založený rytířským rodem Dešenických z Dešenic, byl o čtyři staletí později přestavěn v barokním duchu. Hlavní oltář, pěkná barokní práce z roku 1750, nese obraz sv. Mikuláše od J.Hellicha z r.1878. Mezi další významné památky zde patří bezesporu barokní boční oltář sv.Karla Boromejského a dřevěná socha Madony, obé z počátku 18.století.
Nahoru Zpětkostel s. Jiljí
Drachselsried (D)
Drachselsried je samostatnou farní obcí jen od konce 1. světové války. Předtím věřící pastoračně spadali pod farní správu osad Böbrach nebo Arnbruck. Rychlý územní rozvoj na počátku 20. století, který stál u založení samostatné farnosti, má podle kronikářů blízko ke „znovuzaložení“. Starý, velmi zchátralý kostel sv. Jiljí byl v roce 1922 nahrazen stavbou majestátního kostela, vysvěceného dne 23. června 1923. Mohutná věž z místní žuly byla dokončena v roce 1925, ocelové zvony byly slavnostně zavěšeny roku 1926. Svatý Jiljí, jeden ze čtrnácti svatých pomocníků, do jehož ochrany byly podle legendy svěřeny selské osady vedle Hofmarky, je patronem proti duševnímu onemocnění, epilepsii a neplodnosti, ale také jedním z patronů dobytka. - Kostel byl postaven ve stylu venkovského baroka, ale v době, kdy vlna novogotiky ustoupila a další styl ještě nenabral na modernosti. Interiér byl navržen maďarským církevním malířem v roce 1948. Vysoké lícní kosti postav, scény ze života církevního patrona, Čtrnácti svatých pomocníků a venkovské motivy prozrazují jasný jihoevropský (slovanský) vliv. V presbytáři se nacházejí dvě zvláště pozoruhodné sochy: gotická tzv. „Česká Madonna“ (Panna Maria Svatohorská) a pozdně gotická Svatá Anna Samatřetí (tj. sv. Anna s Marií a Ježíšem v náručí). Koncem 80. let prošel kostel rekonstrukcí exteriéru, r. 1993 byl obnoven interiér a dřevěná zvonice. Dnes je farnost součástí společenství farností Arnbruck - Drachselsried - Oberried . Nápis vytesaný do kamene uvnitř kostela obsahuje informace o založení kostela a jeho staviteli.
Nahoru Zpětkostel s. Jana Křtitele
Hohenwarth (D)
Hohenwarth je poprvé zmiňován v tzv. Pamětní knize kláštera Reichenbach v r. 1180. Snad už tehdy existovala hradní kaple, zasvěcená sv. Janu Křtiteli. (Úcta ke sv. Janu Křtiteli sahá až do časů křížových výprav.) Roku 1402 je poprvé uváděn v Hohenwarth kostel, který je 1589 zcela přestavěn v pozdně gotickém slohu. Byl postupně rozšiřován a přestavován, až jej v 60. letech 19. století z většiny nahradil kostel nový, postavený v novogotickém slohu.
Zachován zůstal pouze pozdně gotický presbytář. Barokní hlavní oltář zobrazuje sv. Jana Křtitele, odkazujícího na Beránka Božího. Na okolo oltáře je ve výšce oken zavěšen novogotický malovaný koberec.
Tři vykládaná okna vznikla v letech 1895-6 v Mayerově krlovské dvorské umělecké dílně v Mnichově a zobrazují Srdce Mariino, Srdce Ježíšovo a Beránka Božího. Novogotický hlavní oltář (i oltře vedlejší – sv. Josefa a Neposkvrněného početí) vyřezal sochař Seywald z Hengersbergu.
Na vrchu kazatelny stojí socha sv. Jana Křtitele z počtku 16. století. Vítězný oblouk zobrazuje tzv. nástroje umučení Krista (kladivo, hřebíky, trnovou korunu). Barokní růženec, který visí mezi presbytářem a lodí, pochzí rovněž ze starého kostela.
Novogotické zařízení kostela bylo pořízeno ze sbírek mezi věřícími.
Nahoru Zpětkostel sv. Petra a Pavla
Chamerau (D)
Osada Chamerau v údolí řeky Regen je zmíněna ve farním rejstříku diecéze Regensburg již v 1326. Během třicetileté války v roce 1633 však byly kostel a fara vypáleny švédskými vojsky. Až roku 1668 byl farní kostel znovu vystavěn v barokním slohu. V letech 1959-1960 byl kostel rozšířen o moderní osmibokou přístavbu, a stavba kostela tak v sobě kombinuje prvky barokní i současné. V barokaní, zkrácené části kostela jsou původní oltáře, figurky, fresky a staré kostelní lavice, zatímco v rozšířené části je veškeré zařízení moderní, navržrné od badkötztingského umělce Philippa Hennebergera (1902-1980). Také mozaiková křížová cesta pochází od něj.
V kněžišti je umístěn barokní hlavní oltář se sochami svatých Petra a Pavla a svatými Jáchymem a Annou, nástropní freska sv. Štěpána mučedníka a noý obětní stůl. Na pravé straně je oltář Neposkvrněného početí Panny Marie a postavami sv. Barbory a sv. Apollonie. Levý boční oltář je zasvěcen sv. Josefu a stojí na něm sochy sv. Floriána a sv. Šebestiána. Ve vitríně je umístěna replika pražského Jezulátka.
(Originál Jezulátka byl v držení španělské aristokracie Manrique de Lara, jehož dcera Marie se r. 1556 provdala za českého šlechtice Vratislava a získala Jezulátko jako svatební dar. Její dcera Polyxena se provdala za knížete z Lobkowicz a roku 1628 darovala sošku Jezulátka pražskému karmelitánskému klášteru. Pražskému Jezulátku je přičítáno mnoha zázraků.)
Legenda o původu chamerauské kopie Jezulátka říká, že soška byla v Praze naložena na vůz taženými osmi býky. Vůz byl vyslán sám, bez kočího, a zastavil přesně u kostela v Chamerau. Poutě k Pražskému Jezulátku však započaly a skončily po několika letech.
Nahoru ZpětKostel Povýšení sv. Kříže
Chlistov
Osada Chlistov vznikla asi v polovině 12 století. První historická zmínka o kostelu Povýšení sv. Kříže datovaná k roku 1360 je zároveň i první zmínkou o obci Chlistov. Podle řídícího učitele P. Netala, který připravil na počátku 20. století kampeličkový tisk o historii Chlistova a okolních obcí, měli podací právo ke kostelu místní vladykové spolu s vladyky ze Střeziměře a Hradiště.
Kostel je zřejmě gotického původu, Ferdinand Vaněk a dr. Karel Hostaš ve svém „Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okrese Klatovském ..“ vydaném v roce 1899 v Praze uvádějí, že kostel „tak jak nyní jest poukazuje na počátek 14. století (coby dobu svého vzniku), avšak věž, která při něm ještě r. 1830 stávala, a měla v nejvyšším patře podvojná okna, nasvědčovala by založení staršímu.“ Zmíněná věž vzala za své při požáru.
Dlouhou dobu byl kostel jen filiálním kostelem fary Stobořické (dnes Zdebořice), v roce 1785 za císaře Josefa II. byla zde zřízena lokalie, která byla roku 1857 proměněna na faru. Tato změna byla zřejmě impulsem i k novogotické úpravě kostela, který byl koncem 19. st. též vybaven poměrně kvalitními varhanami. Tento jednomanuálový nástroj o devíti registrech, vybavený pedálovou spojkou a dvěma pevnými kombinacemi, je dílem ve své době špičkové varhanářské dílny bratří Riegerů z Krnova.
A právě varhany lákají do malého vesnického kostela i dnes. V roce 2007 byly péčí farníků a za přispění mnoha lidí opraveny. Kostel se stal svědkem několika zajímavých hudebních akcí (varhanní koncerty, několik koncertů v provedení Kolegia pro duchovní hudbu Klatovy, včetně předpremiéry provedení barokních Brixiho nešpor a Kaiserrequiem od J. J. Fuxe před jejich premiérami v rámci projektu Barokní jezuitské Klatovy), uskutečnila se zde série duchovních setkání a mší sv. (celebrovaných např. jezuitským provinciálem P. Hylmarem, jezuity P. Čunkem, Havlíčkem, Heroldem či P. Wirthem). Při těchto akcích byly sbírky věnovány právě na opravu varhan, účinkující vystupovali bez nároku na honorář.
další informace o lokalitě
Nahoru Zpětkostel sv. Jana Křtitele
Janovice nad Úhlavou
První zmínka o obci pochází z r.1290, kdy patřila pánům Janovských z Janovic. V téže době byl založen místní jednolodní kostel zasvěcený sv.Janu Křtiteli, v jehož presbytáři se nacházejí vzácné fresky z 1.třetiny 14.století, zobrazující Krista v mandorle, P.Marii, sv.Jana Předchůdce (Deesis),
apoštoly, světce, symboly evangelistů, poslední soud a stětí sv.Jana, restaurované ve 2.polovině 50.let 20.století akademickým malířem Františkem Kotrbou, který měl vřelý vztah k Pošumaví a nedaleké Klenové zvláště. Odkrytý a konzervovaný celek v fresek v presbytáři působí přes všechna poškození monumentálním dojmem. Portálový hlavní oltář s plastikami pochází z 2.poloviny 18.století.
Nahoru Zpětděkanský kostel Narození Panny Marie
Klatovy
Nepostradatelnou součástí středověkých Klatov byla od počátku stavba děkanského chrámu Panny Marie, provedená ve stylu trojlodní baziliky s minimálně jednou hranolovitou věží a obklopená hřbitovem.
R. 1550 se v důsledku vichřice zřítila klenba kostelní lodi; nebyl nikdo zraněn, ale z lodi zůstaly jen trosky obvodového zdiva. Znám je rovněž stavitel chrámu z této doby - mistr Antonín Salnellyn. jehož portrét je vytesán na poprsni kůru.
Roku 1685 byl do kostela přemístěn zázračný obraz Panny Marie Klatovské a z Klatov se velice rychle stává významné poutní místo. Kostel získává r. 1687 nový hlavní portál s chronogramem, městským znakem a mariánskou soškou, který je dnes zasazen do portálu Bílé věže.
K poslední opravě došlo v létech 1899-1908. V duchu novogotické úpravy byla z fasády odstraněna nejen omítka, ale také některé pozdější barokní přístavky. Na základě staré Willenbergovy kresby byl vyprojektován nový vysoký krov pokrytý břidlicí. Průčelí svatyně oživily sochy Čeňka Vosmíka a plastická výzdoba,
navržená architektem Josefem Fantou.
Milostný obraz Panny Marie Klatovské
Na místě dnešní kaple Zjevení Panny Marie zvané Chaloupka žil švec Ondřej Hirschberger, jehož rodina opatrovala s úctou obraz Panny Marie, který ze svého rodiště přivezl pěstoun jeho manželky. Obraz byl volnou kopií podoby Panny Marie, vymalované na stěně místního kostelíka snad již ve 13. století.
Když ševcovská živnost upadla do dluhů, uvažoval Hirschberger o prodeji obrazu. Dne 8.července 1685 se s obrazem naposled přišli rozloučit příbuzní a přátelé, kteří byli svědky zázraku, když se Panna Maria začala na čele potit krví. Tato událost byla počátkem dlouhého církevního procesu, v jehož závěru byla veřejná úcta k Panně Marii Klatovské nakonec schválena. Obraz získal trvale čestné místo na hlavním oltáři klatovského děkanského kostela.
další informace o lokalitě
Nahoru ZpětJezuitský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce
Klatovy
Chrám Neposkvrněného početí Panny Marie a sv.Ignáce na klatovském náměstí tvoří dnes společně s Černou věží nejvýraznější dominantu města. Zdá se, jako by tomu tak bylo odnepaměti – ve skutečnosti se město pyšní siluetou dvou štíhlých, bílých věží teprve tři staletí.
Příchod jezuitů do Klatov je spojován s iniciativami jezuitského misionáře Vojtěcha Chanovského z Dlouhé Vsi, který do města přišel hned po bělohorské bitvě. Roku 1636 byli jezuité oficiálně uvedeni do města. Ihned počali s vyučováním v provizorně upraveném domě. Roku 1655 byl položen základní kámen ke stavbě koleje a 1656 i základ k jezuitskému chrámu.
Projektem i vedením obou staveb pověřili jezuité architekta Carla Luraga. Roku 1666 byla sepsána nová smlouva s architektem Giovannim Domenikem Orsim, který měl dle smlouvy vybudovat na Luragových základech dle vlastních návrhů chrám nový. Roku 1671 byly pod jeho vedením dokončeny obě věže v průčelí.
V prosinci 1675 byla v částečně dokončené svatyni odsloužena první mše. K vysvěcení chrámu dochází teprve v r. 1679, kdy však stavba nebyla ještě zcela dokončena. Roku 1689 poničil nákladnou stavbu obrovský požár, kterému padlo za oběť i vnitřní vybavení kostela. Při poměrně rozsáhlé rekonstrukci, dokončené teprve r. 1717, byl chrám překlenut novou klenbou. Od té doby byl kostel několikrát opraven a zrestaurován.
Jezuitský kostel je vystavěn na půdorysu latinského kříže s kupolí nad křížením ramen a zachovává tak klasické pojetí dalších jezuitských chrámů. V hlavním průčelí se otevírají tři vstupy, zvýrazněné nákladně zdobenými portály. Fresková výzdoba chrámu, doplněná bohatou štukaturou, pochází z rekonstrukce interiéru na počátku 18.století. Hlavní iluzivní oltář namaloval v letech 1716 – 1717 Jan Hiebel. Ze stejného období pocházejí i boční oltáře.
další informace o lokalitě
Nahoru Zpětkostel sv. Ulricha
Lam (D)
První listinná zmínka o Lamu pochází z r.1279, když biskup Jindřich z Řezna věnoval území mezi šumavskými vrcholy Ostrým, Javorem a Svarohem benediktinskému klášteru Rott am Inn. Mniši tuto do té doby zřejmě neosídlenou krajinu kolonizovali novými obyvateli z oblasti Sv. Ulricha u Pillersee, kteří si zde záhy zřídili kapličku k poctě sv. Ulricha. Již r.1322 je pak Lam uváděn jako samostatná farnost. Během husitských válek (1420-30) byl Lam, stejně jako mnohá další místa v okolí, opakovaně vypleněn. (V přirovnání k tomuto byly pak následky třicetileté války vcelku nepatrné.) Původní románský kostel podlehl spolu s valnou částí obce r.1699 ničivému požáru. Zachovala se pouze věž – a celé půlstoletí trvalo, než byl postaven chrám nový, barokní, a věž dostala svoji charakteristickou cibulovou báň.
Nahoru Zpětkostel sv. Martina
Miltach (D)
První sakrální stavba v Miltachu pravděpodobně vznikla již v rozmezí let 1050-1100. Po mnoha přestavbách a rozšiřováních nese podoba dnešního kostela stavební rysy mnoha epoch: čtvercový půdorys věže značí její románské založení, stejně jako typická zdvojená okna, dnes zakrytá vysokou střechou. Presbytář pochází z gotického období, křížovou klenbu zakončují znaky Chamu a kamenické huti. Kolem poloviny 18. století byl kostel částečně barokizován, a tehdy byla věž navýšena o osmihrannou část (se čtyřmi arkádami a osmi zvukovými průduchy). Nedostačující velikost chrámové lodi a částečně její horšící se statika vedly r. 1974 k jejímu stržení a velkému rozšíření dle plánů prof. Karla Habermanna z Buchendorfu u Mnichova. Nově postavený kostel vysvětil r. 1976 světící biskup Karl Flügel z Řezna. Protože nová střecha má stejný tvar, jako střecha původní, kostel sv. Martina harmonicky dotváří obraz obce. Nová budova lodi by se stavebně dala zařadit do funkcionalismu, přičemž uvnitř úzký pruh světla dotváří na západním štítu zajímavé efekty. Rokokový hlavní oltář pochází z roku 1760. Obraz na něm představuje známý výjev sv. Martina dělícího se o plášť. Archeologický průzkum v letech 1975-6 odhalil fragmenty středověké malby představující Poslední večeři Páně. Nejstarší část vnitřního zařízení představuje pozdně gotický dřevěný reliéf zobrazující Smrt Panny Marie (kolem r. 1480). Ze čtyř zvonů ve věži pochází nejstarší z r. 1894, ostatní tři doplňují jeho zvuk až od roku 1951.
Nahoru Zpětkostel sv. Prokopa
Nezdice
Zřejmě koncem 11. století vystavěli Nezdičtí na návrší nad Úhlavou vedle dnes již nezřetelné vladycké tvrze románskou kapli ke cti sv. Prokopa. Farní pamětní kniha uvádí : “že se tu sv. Prokop ctíval hned brzo po blahoslavené smrti své“ (tj. po r. 1053). Počátkem 14. století byl k předpokládané románské kapli z jižní strany přistavěn gotický kostelík, jemuž původní kaple sloužila coby sakristie. V 2. polovině 17. století již byl však tento v havarijním stavu a hrozil zřícením. Až mezi lety 1720 – 1730 jej nechala mladá hraběnka Františka Augusta Törringová z Jettenbachu na Červeném Poříčí (kam Nezdice patřily od r. 1707 panstvím) přestavět dle plánů architekta Františka Ignáce Prée. K pětibokému gotickému presbyteriu, kterému tak opět připadla funkce sakristie, byla přistavěna vyšší a širší chrámová loď, čímž stavba nabyla podoby kříže. Přestavba byla dokončena až v době kolem roku 1760, kdy kostel získal omítky a byl kompletně zařízen. V soupisu kostelního inventáře v té době najdeme i varhany.
Nahoru Zpětkostel Narození Panny Marie
Nicov
Nicovský kostel je centrální stavbou založenou na půdorysu řeckého kříže. Završení chrámové lodi kupolí a perspektiva zdvojených lisén dává vnitřnímu prostoru značný výškový efekt. Význam stavby poutního kostela vyzdvihuje architekt výrazným dvouvěžovým průčelím.
Kostel obsahuje významné řezbářské práce z roku 1760.
Podnět ke stavbě kostela Narození Panny Marie v Nicově dal v roce 1720 tehdejší majitel plánického panství Adolf Bernard z Martinic. Jako stavitele kostela si vybral uznávaného architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Výběr stavitele nebyl zřejmě náhodný, neboť Martinic mohl v té době sledovat Dientzenhoferu stavbu kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech v Praze. Jeho dispozice se mu zřejmě zalíbila, neboť v Nicově byla použita podobná. Historička Milada Vilímková ve své knize Stavitelé paláců a chrámů píše: „Jednalo se o prodloužený kříž s půlkruhovými postranními rameny i apsidou a obohacená o čtvercové prostory repozitáře a sakristie po stranách kněžiště a o dvojici věží v průčelí. Traktování tektonických článků v interiéru, hlavic korintských pilastrů i profilací říms je u obou kostelů téměř identické. V těchto souvislostech se zdá být oprávněný i názor, že Kilián Ignác Dientzenhofer navrhl stavbu sally terreny ve Smečně, které bylo rodovým sídlem Martiniců. Další sakrální stavbou, kterou Adolf Bernard hr. Martinic svěřil Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi,
byl kostel sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku postavený v letech 1734 - 38.“
Stavba nového nicovského kostela trvala plných sedm let a byla dokončena v roce 1727. Teprve však až 17. září 1730 byl kostel vysvěcen litoměřickým biskupem Janem Adamem hrabětem Vratislavem z Martinic a na oltář byla postavena kopie zázračné sochy Panny Marie s Ježíšem.
Nicovský kostel si zachoval původní podobu až na střechy věží, které shodila i s krovem vichřice v roce 1870. Poté byly nahrazeny novými jehlanového tvaru, které příliš nekorespondují se stavbou kostela. Nad hlavním vchodem do kostela v trojdílném průčelí je umístěn kamenný erb Martiniců a Dietrichštejnů s odznaky Řádu zlatého rouna.
Zvláštností nicovského kostela je orientace hlavního oltáře, neboť většina katolických kostelů má oltář směrován na východ, u chrámu Narození P. Marie je to však jih.
Zajímavostí je také fakt, že stavba kostela byla založena na pilotech.
Před postavením barokního chrámu zde stál menší gotický kostelík, který byl počátkem 18. století už značně zchátralý.
Nahoru Zpětkostel sv. Tomáše apoštola
Nýrsko
Novorománský kostel sv.Jana Nepomuckého byl postaven z výtěžku veřejných sbírek na plzeňském Chodském náměstí v letech 1908-1911. Vstupní portál je bohatě ozdoben plastikami plzeňského sochaře Vojtěcha Šípa (1885-1931), Myslbekova žáka. Věže v průčelí kostela, vysoké 63 m, nesou čtyři zvony, naladěné podle melodie (akordu, souzvuku) benediktinských zvonů v Jeruzalémě.
Nejstarší budovou města je nepochybně farní kostel sv. Tomáše apoštola, který své stáří potvrzuje obrannou povahou vlastní stavby spolu se starou částí hřbitova. První písemná zmínka je z roku 1352, ale kostel byl pravděpodobně postaven na návrší částečně obtékaném řekou již ve 13. století.
Kostel je jednolodní, gotický, kněžiště má křížovou žebrovou klenbu a loď kostela je sklenuta valenou klenbou s lunetami. Zařízení kostela pochází z 18. století, mnohé předměty byly původně v dnes již neexistujícím filiálním kostele na náměstí. Přístavba a vysvěcení čtyřboké kaple Panny Marie se uskutečnily na konci 17. století.
Nad schody ke kostelu je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1736, která stávala do sedmdesátých let na náměstí u zrušeného kostela.
Nahoru Zpětkostel sv. Blažeje
Plánice
Barokní kostel svatého Blažeje byl postaven na místě původní gotické stavby (možná snad i románské) patrně podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera po roce 1755. Barokní budova je obdélná, jednolodní, s věží umístěnou ve středu západního průčelí, čtvercovým presbytářem na severní a obdélným přístavkem na jižní straně. Průčelí je poněkud nezvykle členěno. Svatý Blažej nepatří v Čechách mezi příliš obvyklé patrony, žil ve 4.století v Arménii a zobrazuje se s vlnitými vlasy a vousy. Jeho atributem jsou zkřížené svíce (při tzv. blažejském požehnání se svíce drží pod bradou a mají pomáhat proti bolestem v krku) a je patronem kromě jiného např. Dubrovníka, lékařů, obuvníků, kloboučníků nebo za dobrou zpověď (ale i za dobré počasí) a ochráncem domácích zvířat. Jeho obraz na hlavním oltáři je dílem V.Ouředníka.
Hlavní oltář je raně barokní ze 17. století a pochází údajně z přeštického kostela. Novější oltář sv. Blažeje je z roku 1784. Na levé boční straně je oltář sv. Jana Nepomuckého a na pravé nalezneme oltář sv. Panny Marie Nicovské. V barokním kostele sv. Blažeje je zvláštnost, se kterou se v Čechách můžeme setkat ještě v kostele ve Ždírci u Dvora Králové nad Labem. Ojedinělost spočívá v tom, že se několikrát do roka mění obraz hlavního oltáře.
V době adventní, která začíná čtyři týdny před svátkem narození Krista, je zde obraz Zvěstování Panny Marie. O Vánocích se díváme na jesličky. Čtyřicetidenní postní dobu, trvající od popeleční středy do Velikonoc, připomíná obraz Krista na kříži. Socha Panny Marie Lurdské připomíná mariánský měsíc květen a v červnu je na hlavním oltáři socha Pána Ježíše. Hod Boží svatodušní je svátek slavený padesátý den po Velikonocích v upomínku na seslání Ducha svatého a na apoštoly.
V liturgickém mezidobí se na hlavním oltáři objevuje patron kostela svatý Blažej, biskup a mučedník, který zemřel v roce 316 v Armenii.
Nahoru Zpětkostel sv. Máří Magdaleny
Platting (D)
Dnešní původně barokní farní kostel sv. Marie Magdalské byl roku 1760 postaven na místě, kde je již roku 1379 původní hlavní plattlingský kostel, který však postupem času již kapacitně nedostačoval vzrůstající farní obci. Ve druhé polovině 17. století byl však již tento kostelík v natolik špatném technickém stavu, že bylo rozhodnuto o jeho stržení a vystavení stavby nové. 28. září 1760 vysvětil nový kostel řezenský pomocný biskup Johann Anton Sebastian svobodný pán z Wolframsdorfu. S výjimkou rozsáhlejších retaurátorkých prací došlo k větším stavebním úpravám až koncem 19. století. Roku 1868 byla barokní cibulová kopule věže snesena a věž osazena novou, do výše čnící jehlanovou třechou (49m). V letech 1889/90 byly kvůli nebezpečí zřícení strženy veškeré barokní klenby včetně štuků a fresek. 3. května 1931 vysvětil arcibiskup Michael Buchberger nový kostel, konečně povýšený na farní – po více než 550 letech po vystavení prvního kostelíku v nové osadě Plattling.
Nahoru Zpětkostel sv. Jana Nepomuckého
Plzeň
Novorománský kostel sv.Jana Nepomuckého byl postaven z výtěžku veřejných sbírek na plzeňském Chodském náměstí v letech 1908-1911. Vstupní portál je bohatě ozdoben plastikami plzeňského sochaře Vojtěcha Šípa (1885-1931), Myslbekova žáka. Věže v průčelí kostela, vysoké 63 m, nesou čtyři zvony, naladěné podle melodie (akordu, souzvuku) benediktinských zvonů v Jeruzalémě.
Trojlodní, více než 50 m dlouhý chrám je sklenutý na dvanáct sloupů zdobených ornamenty a figurálními motivy. Hlavní oltář sv. Jana Nepomuckého a boční oltáře P.Marie Ustavičné pomoci a sv.Josefa vytvořil podle návrhů prof. Jana Kastnera akademický sochař František Kadeřábek v Praze.
V prostoru pod kůrem byla vybudována Zpěvní síň, odkud vedou schody na kůr. Varhany postavili r.1915 bratři Augustin a Josef Paštika z Čestína u Kutné Hory. Třímanuálové pneumatické varhany disponují 45 rejstříky a četnými kombinacemi. V nedávné době prošly generální opravou (slavnostně vysvěceny r.2005).
Nahoru Zpětkostel sv. Michaela
Rimbach (D)
Obec Rimbach leží v údolí Bílé Řezné na úpatí hory Hohen Bogen. Jedná se o turistické letovisko.
Rimbach je nejstarší farní osada v průjezdním prostoru do údolí Řezné a lamské oblasti. Již v roce 1326 je Rindbach (Rimpach) zmíněn později Rimpach jako samostatná farnost v děkanství Cham.
Rimbach byl christianizován z benediktinského kláštera Chammünster. Patronátní právo měl až do roku 1666 arciděkan z Chamu, do roku 1724 kapitula řezenského dómu, a pak majitel panství Runding. Roku 1837 přešla tato práva na zemského pána. Od roku 1918 patří Rimbach do diecéze Regensburg. Barokní farní kostel svatého Michaela byl na místě původního románského kostela postaven roku 1719, ale teprve roku 1862 byl slavnostně vysvěcen.
Pozdně barokní a rokokové vnitřní vybavení kostela vytvořili místní mistři stavitelé a řezbáři, např. Johann Paul Hager. Ústředním bodem kostela je oltář s obrazem s. Michaela, jak bojuje s pekelnými duchy. Moderní kostelní přístavbu ve tvaru osmiúhelníku se strmou sedlovou střechou, kterou započal roku 1972 Willibald Haberl, spojuje s původním barokním kostelem původní barokní vížka s cibulovou střechou.
Do rimbašského společenství farností náležejí ještě expozitora Zenching a farnost Grafenwiesen.
Nahoru Zpětkostel sv. Jana Křtitele
Rinchnach (D)
Farní kostel sv. Jana Křtitele v Rinchnachu byl původně klášterním kostelem, který založil sám sv. Vintíř (Günther) roku 1019.
Požár v r. 1693 a důsledky války o dědictví španělské (1703) těžce poškodila tento kostel. Nynější severní věž byla postavena r. 1721. Roku 1727 povolal opat Jošt Hamberger z kláštera Niederaltaich mnichovského zednického mistra Johanna Michaela Fischera kvůli přestabě kostela, která byla dokončena 1729. Po sekularizaci a zrušení kláštera r. 1803 byl klášterní kostel změněn na farní. Staticky ohrožený kostel byl renovován ve 2. polovině 50. let, vnitřek kostela byl nákladně rekonstruován koncem 90. let 20. století.
Jedná se o jednolodní stavbu s přistavěným presbytářem a věží na jeho severní straně. Západní fasáda s prolamovaným štítem obsahuje ještě dvě nižší kaple, z nichž jižní skrývá hrob blahoslaveného osadníka Heřmana, v severní byla zřízena vzpomínková kaple na válečné oběti, obsahující Pietu z období kolem roku 1750. Vnější zdi kostela pocházejí z roku 1438.
Vnitřní prostor
Původně pravoúhlá kostelní loď byla Johannem Michaelem Fischerem přestavěna v oválnou. Zdi jsou členěny pilastry a průběžnými atikami.
Nad vrcholem valeného stropu se vypíná kupole. Loď je dlouhá 26,35m a široká 18,35m, presbytář je dlouhý 16,65m a široký 7,68m.
Fresková výzdoba od Wolfganga Andrease Heindla zobrazuje výjevy ze života sv. Jana Křtitele a sv. Vintíře, v kopuli je vyobrazen triumf vítězného sv. Kříže. V presbytáři hlavní freskový výjev zobrazuje Nanebevzetí Panny Marie.
Vnitřní zařízení kostela pochází až na výjimky z doby přestavby kolem roku 1727 a je dílem niederaltaišského bratra Pirmina Tobiaschu.
Roku 1732 získal kostel ke slavnostnímu pohřbu z Říma těla sv. Atanáše a sv. Barbory. Těla byla filigránsky vyzdobena ve Freisingu v proboštském kostele. Ostatky sv. Atanáše se nalézají v levém, sv. Barbory v pravém bočním oltáři.
Varhany na západní empoře jsou rozděleny kolem středového kazulového okna do dvou věží, spojených baldachýnem s mušlovím a andělíčky.
Opat Augustin II. Ziegler nechal pro proboštský kostel zřídit kolem roku 1770 šestisloupý hlavní oltář. Jako jeho tvůrce je uváděn Benjamin Schretter z Hengersbergu. Mezi sloupy stojí sochy svatéhoBenedikta, Scholastiky, Augustina a Thiema. Oltářní obraz, jenž zobrazuje křest Kristův v Jordánu, namaloval Franz Anton Rauscher.
Nahoru Zpět kostel sv. Jiří
Strážov
Raně gotický farní kostel svatého Jiří, který je poprvé zmiňován v polovině 14. století, stojí v nejstarší části města na vyvýšenině, která příkře spadá do údolí Strážovského potoka. Jedná se o jednoduchou stavbu, která se typově shoduje se sousedními farními kostely v Janovicích nad Úhlavou a Týnci. Kostelní věž na severní straně kostela byla přistavěna počátkem 19. století. Do chrámové lodi se vstupuje jediným dochovaným gotickým portálem se na jižní straně; téměř nad polovinou chrámové lodi se rozprostírá dřevěná kruchta s varhanami. Uvnitř kostela se nacházejí tři oltáře – hlavní zasvěcený sv. Jiří a dva vedlejší zasvěcené sv. Janu Nepomuckému a Čtrnácti pomocníkům.
Nahoru Zpětkostel Nanebevzetí Panny Marie
Týnec
Ves Týnec se řadí mezi nejstarší sídla v kraji. Archeologický průzkum prokázal zdejší osídlení již v první polovině 9. a značné ve 13.století; do r. 1227 se datuje první písemná zmínka. - Kostel v Týnci pochází z první poloviny 14. století, věž kostela (o 2 m nižší než současná) byla dostavěna v roce 1660. Na hlavním oltáři se nachází milostná socha Panny Marie, pocházející snad od pražských benediktinek u sv. Jiří, kterým Týnec až do 1. poloviny 14. století náležel.
Pravděpodobně při nějaké jezuitské slavnosti v r. 1661 v nábožném zanícení došlo v týneckém kostele k uzdravení královského rychtáře Václava Františka Vošklouda z Klatov a slepce z Plánice. Zprávy a pověsti o zázračných uzdraveních se pak šířily rychle a jezuité jim napomáhali.
V Pamětní knize týnecké fary (psána od r. 1737) je zaznamenáno 19 zázraků, k nimž došlo na přímluvu týnecké Bohorodičky v letech 1661 - 74.
V šedesátých a sedmdesátých letech 17. stol. příliv poutníků rostl. Užitek to přinášelo nejen církvi, ale i správě panství a poddaným. Rostla domácká tkalcovská výroba, rozvíjelo se krajkářství a jiná domácká výroba, prosperoval kramářský obchod. Pro ubytování poutníků správa velkostatku nechala postavit čtyři domky (pozdější č.p. 7, 8, 9 a 10).
V Týnci se v šedesátých až osmdesátých letech 17. století konalo každoročně až osm poutí, a to o všech mariánských svátcích. Procesí přicházela z daleka, i z Bavorska. Poutními kazateli byli převážně jezuité, kázali česky i německy. Na hlavním oltáři u sošky Panny Marie byla zasklená schránka jednak na sochu, jednak k zabezpečení stříbrných a jiných votivních dárků, které byly poděkováním nebo prosbou...
Z darů věřících a péčí patrona byl opravován a vylepšován vzhled kostela. Toto však netrvalo dlouho.
Mariánský kostel v Týnci ustoupil po roce 1685 významem mariánskému kostelu v Klatovech, kde obraz Bohorodičky, který se "krví potil" vábil poutníky i z dalekého okolí. Královské město Klatovy poskytovalo poutníkům rozsáhlejší a kvalitnější služby oproti vrchnostenskému, pro poutníky nepohodlnému Týnci.
Poutníků do Týnce proto ubývalo.
Příležitostní poutní kazatelé působili v Týnci do roku 1835. Později již nebyli zváni.
Do současné doby se v Týnci tradují dvě pouti: malá v neděli kolem 25. března a velká v neděli kolem 15. srpna. Týnec jako mariánské poutní místo je už zapomenut.
Dobu zázračných uzdravení v týneckém kostele Nanebevzetí Panny Marie v dnešní době připomíná jen několik kulturně historických památek.
Nahoru Zpětkostel sv. Vavřince
Zdouň
Kostel zasvěcený svatému Vavřinci leží obklopen hřbitovem na mírném návrší nad říčkou Pstružnou na místě bývalé rýžovnické osady Vzduny. Tato osada vyhořela v 15. století v době husitských válek (podle jiných pramenů v době třicetileté války v 17. století).
Kostel byl postaven v románsko-gotickém slohu v 1. polovině 13. století. V roce 2006 byla provedena celková rekonstrukce kostela: byla obílena věž kostela a vyrobeny nové dubové dveře,včetně kované mříže. V kostele byla provedena nová elektroinstalace, opraveny vnitřní omítky a provedena výmalba interiéru.
Tato akce byla prováděna částečně z dotací, obecních a církevních prostředků. - K místu se vztahuje také pověst o utopeném pokladu z břevnovského kláštera (při cestě benediktinů z Nezamyslic do bavorského Niederaltaichu - v pokladu byla prý i zlatá socha svatého Vojtěcha a stříbrná socha sv. Vintíře).
Nahoru Zpětkostel sv. Mikuláše
Zwiesel (D)
Jeho 86 m vysoká kostelní věž – nejvyšší v pasovské diecézi – činí z novogotického kostela sv.Mikuláše dominantu rušného sklářského města.
Trojlodní stavba z pálených cihel byla postavena v létech 1892 – 96 podle plánů mnichovského architekta Johanna Baptisty Schotta (1853 – 1913) a již brzy začínala být nazývána "katedrálou Bavorského lesa". Během generální opravy v letech 1983-1987 byl vnitřek kostela barevně nově natónován tak, aby barevné ladění zvýraznilo čistou linii vnitřního prostoru a podtrhlo architektonickou a uměleckou hodnotu celé stavby.
Ve středu v křížení kostela je umístěn moderní keramický obětní stůl a ambon od roku 1940 narozeného umělce Horsta Fochlera z Ihlerstein bei Kehlheim, který ideálním způsobem ladí s novogotickým zařízením kostela (lavní oltář, boční oltáře, kazatelna, křížová cesta a chórové lavice).
Za pozornost stojí také socha ukřižovaného Spasitele v životní velikosti, dílo nejvýznačnějšího rokokového augsburského řezbáře Ehrgotta Bernharda Bendla z r. 1730 a Pieta v pravé boční kapli, dílo neznámého mistra z okolí Mondsee (cca 1550).
Zápůjčku od města Zwiesel předsravuje stříbrný tepaný reliéf s reliéfem patrona kostela sv.Mikuláše (patrocinium 6.prosince).
Kostel se může pochlubit třímanuálovými varhany s 48 znějícími rejstříky, které roku 1979 postavila v roku 1990 pasovská firma Eisenbarth a ještě téhož roku byly vysvěceny.
Městský farní kostel vznikl jako dílo náboženského hnutí – a dnes patří bezesporu k nejvýraznějším chrámovým stavbám z 19.století v pasovské diecézi.
další informace o lokalitě
Přehled pramenů a literatury: Bauer, S.: Kloster Rinchnach. Seine Geschichte von der Gründung bis zur Säkularisation, nach Gotthard Oswald: Das Kloster Rinchnach, 1903. Herausgegeben von Ursula Grabmaier, Vertrieb Morsak Verlag Grafenau; Rinchnach 2011, ISBN 978-3-86512-023-6 Hostaš, K. - Vaněk, F.. Soupis památek, Politický okres klatovský (1899), str. 174-179, link Hostaš, K. - Vaněk, F: Soupis památek, Politický okres přeštický (197), str. 104-106 link Poche, E. a kol.: Umělecké památky Čech I-IV, Academia Praha 1977-1982 Schmaderer, J. (ed.) - Jubiläumsjahr 2005 - 300 Jahre Übertragung des Gnadenbildes nach Bodenmais, 200 Jahre Pfarrkirche "Maria Himmelfahrt" Bodenmais, Bodenmais 2005 Váňová, L. - Procházka, Z.: Klatovy, historicko-turistický průvodce č.14 (Texte auf Tschechisch, Englisch und Deutsch), Nakladatelství Českého lesa Domažlice 2000 internetové stránky Informačního střediska Plánice link internetové prezentace obecních úřadů (Arnbruck (D), Běšiny, Blovice, Böbrach (D), Bor u Tachova, Dešenice, Janovice nad Úhlavou, Nezdice, Viechtach) internetové stránky Nadačního fondu Dominanty (kostel sv. Petra a Pavla v Bernarticích) link internetové stránky Nicovského nadačního fondu link, další informace laskavě poskytl pan Dalibor Hák internetové stránky obce Hohenwarth link, fotografie a další informace laskavě poskytla paní Olga Pritzl internetové stránky římskokatolické farnosti Plattling link internetové stránky Šumavské cyklotrasy (kostel Narození Panny Marie v Nicově) link internetový portál „Bayerischer-Wald-Ferien (Böbrach) link internetový portál Hrady.cz (Plánice) link internetový portál Mapin.uhlava.cz (Dolany, Vřeskovice) link (autorem textů je pan Martin Kříž)
internetový portál PhotoExtract.com (fotografie kostela sv. Vavřince ve Zdouni – autor pan Martin Velíšek) link internetový portál Regio.Wiki (Rinchnach) link. Fotografie tamtéž, autor pan Konrad Lackerbeck, licence CC informace o kostele sv. Jiljí v Drachselsriedu a foto laskavě poskytl pan Erwin Wierer. Další zdroje: link, link
informace o kostele sv. Tomáše v Nýrsku: link, fotografie z portálu Šumavanet.cz link informace o kostelu sv. Ulricha v Lamu z: Sanetra, Kurt: Lam, Bayer.Wald. Katholische Pfarrkirche Sankt Ulrich. 1. Aufl. - München, Zürich: Schnell & Steiner 1980. Laskavě poskytl pan Jan Palek.
informace o kostele Nanebevzetí Panny Marie v Týnci link ,link, link (texty p. Vladimíra Brokeše)
informace o kostelích sv. Petra a Pavla v Chamerau a + foto – laskavé sdělení a zaslání p. Erwina Wierera (další zdroj: link)
informace o kostele sv. Alžběty v Blaibachu link, fotografie (autor Konrad Lackerbeck, licence CC)
informace o kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kötztingu link, fotografie (autor Jacquesverlaeken, licence CC)